„Samu sebe vnímám především jako spokojenou maminku dvou chlapečků, propagátorku zdravého životního stylu, kontaktního rodičovství, respektujících stylů výchovy a instruktorku dětského plavání. Intenzivně se zabývám také alternativními způsoby vzdělávání a léčení dětí. Největší radost mi dělá možnost pomáhat maminkám v tom, aby jim s dětmi bylo dobře a cítily se v mateřství vyrovnaně a sebejistě.“
Dnes se s našimi chlapečky cítím naprosto v pohodě a sebejistě. Téměř nic, co se týká dětí,
mě nerozhodí. Vím si rady. Nepotřebuji už hodiny pátrat na internetu nebo se ptát známých
a kamarádek. S dětmi mi to jde líp a čas s nimi strávený si vyloženě užívám. Mám víc energie
a mateřství mě konečně baví.
Vždycky to tak ale nebylo. Má vlastní cesta k vnitřní spokojenosti a sebevědomému mateřství rozhodně nebyla jednoduchá. Naopak. Lemovaly ji zmatky, tápání, strach a nejistota. Mateřství pro mě totiž představovalo krok do neznáma.
Léta jsem působila na manažerských postech, měla na starosti důležité klienty a orientovala jsem se výhradně podle pravidel „dospěláckého“ světa. Najednou se za touto realitou zavřely dveře, místo kanceláře jsem se ocitla doma a čekala na příchod mého prvního chlapečka.
Zatímco v práci už jsem měla téměř vše „osahané“ a věděla jsem, co čekat – s miminkem to tak nebylo. Cítila jsem se trochu ztracená. Obávala jsem se toho, jestli to zvládnu a pokud ano, tak jak. Tolik nových věcí, o kterých jsem toho moc nevěděla. Napadaly mě otázky, jestli budu schopna kojit, jak dítě uspím, jak si poradím, když bude nemocné, jestli ho nechám očkovat…. Také jsem ho chtěla nosit v šátku, ale nevěděla jsem, jak na to. Z hledání tolika odpovědí jsem byla nesvá.
Každá maminka to asi zná, všechno je přece jednou poprvé. Tyto a další fráze jsem si neustále opakovala, pořád jsem však nevěděla, jak na to a kde vůbec začít. A taky jsem se trochu bála. Po porodu jsem se snažila v nové realitě nějak zorientovat a usadit. Ale z nedostatku zkušeností a také kvůli únavě jsem „jela“ spíše systémem pokus – omyl.
Navzdory dobré vůli to někdy nedopadlo a syn plakal. Do pláče bylo velmi často i mně. Uvědomovala jsem si totiž, že si mateřství nijak zvlášť neužívám. A co bylo ještě horší – připadalo mi, že s variantou „nejisté tápající mámy“ společnost vlastně vůbec nepočítá,
a tak jsem se často cítila sama a tak nějak…. divná.
Také jsem se mnohdy přistihla u toho, jak nevědomky dělám to, co dělali moji rodiče, když jsem byla malá a přitom se mi to už tehdy nelíbilo. Období, kdy jsem neustále tápala
a nic mi nedávalo velký smysl, trvalo asi do třetích narozenin mého prvního syna.
Pak jako by se ve mně cosi zlomilo a já si řekla, že je načase s mojí situací konečně něco zásadního udělat a vyrazit do akce! Rozhodila jsem sítě a přihlásila jsem se na několik seminářů najednou. Babičku jsem požádala o hlídání syna 2x týdně celý den a prošla jsem kurzy „Respektovat a být respektován“, péče o dítě, kurzem Montessori, Nevýchovy, také jsem
se stala instruktorem plavání kojenců, batolat a dětí předškolního věku.
Moji knihovnu zaplavily knihy o vaření pro děti, kontaktním rodičovství a respektující výchově dětí. Na internetu jsem studovala webové stránky o ekopraní, přírodní kosmetice a homeopatii. Všechny nově nabyté znalosti jsem
se snažila „aplikovat“ na své děti a domácnost. A přišly změny. K lepšímu. Všimla si jich rodina
i okolí, ale co bylo hlavní: zaznamenala jsem je já sama a ten nový pocit byl prostě
k nezaplacení.
Právě na základě své pozitivní proměny jsem se rozhodla své znalosti a zkušenosti sdílet s těmi z vás, kteří řeší podobné problémy, jaké před lety trápily i mě. Byla bych ráda, abyste
už nemuseli dlouze tápat, hodiny pátrat na internetu, případně jezdit na jeden seminář
za druhým. Tento kus cesty jsem prošla za vás a ráda vám dám tipy, jak si poradit.
