PLANÉ NEŠTOVICE: STRAŠÁK, NEBO VÍTANÁ PAUZA?

Když se u dítěte objeví plané neštovice, maminky se často rozdělí na dva tábory – jedny je považují za banalitu a běžnou dětskou nemoc, která se nějak přečká. Druhé za nimi vidí dva týdny trvající martyrium provázené teplotami, škrábáním se po celém těle, přerušovaným spánkem, celkově špatnou náladou i nutností zůstat doma…

Znám spoustu maminek, které ve snaze vyhnout se neštovicím o prázdninách nebo Vánocích (prostě tehdy, kdy máte v plánu trávit čas aktivněji, nebo se chystáte cestovat), nechají své dítě cíleně nakazit od právě nemocných kamarádů či známých. O tomto řešení je vhodné uvažovat pouze v případě, že je dítě dokonale zdravé a v dobré kondici, máte prostor s ním být doma a vaší prioritou je mít načasování choroby pod kontrolou. Jen pozor na to, aby se „přinesené“ neštovice náhodou nepotkaly s jiným onemocněním, jejich průběh by totiž mohl být o poznání komplikovanější.

Ráda bych se s vámi podělila o svoji čerstvou zkušenost. Neštovice jsou u nás doma stále ještě aktuální téma, nedávno je totiž prodělaly obě moje děti.

Dvě děti, dva různé příběhy

Davidovi bude brzy devět a má pokojíček hned vedle naší ložnice. Před půlnocí mě vzbudilo jeho vzlykání a pláč, což je dost neobvyklé. Šla jsem se ihned podívat, co se děje. Davida nejspíš probudil děsivý sen, bál se mě, nechtěl, abych se ho dotýkala, klečel na posteli a nebyl k utišení. Stačilo mu přiložit ruku na čelo a hned bylo jasné, že má horečku (téma zvýšené teploty už jsem rozebírala i v tomto článku).

Rozsvítila jsem tlumené světlo a snažila jsem se na něj potichu a pomalu mluvit. Trochu se vzpamatoval až po deseti minutách, kdy se konečně alespoň částečně zorientoval, napil se a došel si na záchod. Dala jsem mu ihned několik kuliček homeopatického léku Arnica Montana, který mi v tu chvíli připadal jako nejvhodnější řešení vysoké teploty provázené děsivými sny. Na zbytek noci si k němu lehnul tatínek. David se takto vzbudil ještě asi třikrát. Ráno si déle pospal a po probuzení bylo vše jasné – po těle vyskákalo asi padesát nevelkých puchýřků naplněných tekutinou.

Další den jsem si se synem povídala o tom, co prožil během předcházející noci. Vyprávěl mi, že v horečce vnímal moji postavu u postele jako nezvykle obrovskou, zároveň jsem se však nacházela kdesi v dálce. Vše ostatní bylo rozmazané, mluvila jsem prý hrozně nahlas a můj hlas zněl jakoby s ozvěnou. Vše vypadalo strašidelně a on měl v tu chvíli opravdu strach. Sám od sebe mě požádal, abych na něj v případě další horečky raději jen šeptala, vyměnila mu zpocené triko, přinesla mu pití a chladivý gelový polštářek. Právě takový přístup by mu údajně nejvíce pomohl. Zkuste se svých dětí na nejlepší opatření zeptat i vy.

Od chvíle, kdy jsem rozpoznala, o jakou nemoc jde, jsem Davidovi třikrát denně podávala lék Rhus toxicodendron 9 CH, vždy po pěti kuličkách. Měla jsem pocit, že je díky němu klidnější, vyrážka jej tolik nesvědí a rychleji se hojí. Během výsevu (první týden nemoci) jsme dodržovali tyto zásady: žádné koupání, jen sprcha (a i ta až zhruba po týdnu), ostříhala jsem mu nehty na rukou, častěji ho pobízela, aby si myl ruce, nosil doma pohodlné bavlněné oblečení nebo bavlněné pyžamo. Několik dní byl sice unavený, ale už bez teplot a ložiska se brzy začala hojit a odlupovat.

Když si stěžoval na svědění, použila jsem chladivý gel ViraSoothe z lékárny. Strupy jsem mazala gelem s obsahem Aloe Vera. Na doléčení postižených míst nám posloužil krém s heřmánkem – ten jsem aplikovala na drobné růžové skvrnky, které po neštovicích zbyly. Celkově byl průběh rychlý a nekomplikovaný. Po dvou týdnech se David mohl vrátit do školy.

Přesně po 14 dnech, což je obvyklá inkubační doba, jsem po ránu objevila několik puchýřků i u tříletého syna Jáchyma. Velkou radost jsem z toho zpočátku neměla, ale pak jsem si řekla, že to alespoň budeme mít za sebou – na celý život. Výsev u něj trval 4 noci, trápila ho zvýšená teplota, přes den byl unavený a více spal, méně jedl a i ložisek na těle bylo celkově víc a byly větší než u Davida. I v jeho případě však bylo za dva týdny po všem. Pokud by vás postihly neštovice v ještě mladším věku (přibližně do dvou let), určitě oceníte nošení nemocného dítěte v šátku (eBook na téma nošení dětí v šátku nabízím zdarma ke stažení tady).

Čas spolu

Dobu, kterou jsme museli kvůli nemoci strávit doma, jsme si skvěle užili. Kluci se spolu úžasně zabavili. Když mladší spal, hráli jsme se starším jeho oblíbené stolní hry, četli jsme si, vyřezali haloweenskou dýni, napsali dopis Ježíškovi, vyrobili adventní kalendář a společně vařili… Až nemoc pominula, dokonce jsme se zaregistrovali do dětské knihovny. David byl rád, že si může odpočinout od školy, má možnost pobýt víc doma a dospat se. Všechny kroužky od plavání (pokud vás zajímá, jak naučit dítě plavat kraul, klikněte prosím sem), přes keramiku, šachy až po tenis šly logicky stranou.

Je mi jasné, že by to nebylo možné, pokud bych nebyla doma na mateřské dovolené s mladším synem a zároveň nebyla OSVČ s možností pracovat převážně z domu. To je pro mě jako maminku dvou malých dětí zejména v době nemoci opravdu neocenitelná výhoda.

V pomalejším domácím režimu jsme strávili celkem měsíc. Někomu to může připadat poměrně dlouho, zejména pokud jste jediná, kdo se o nemocné děti v tuto dobu stará. Doporučuji se při péči o malé pacienty alespoň na několik dnů vystřídat s tatínkem nebo babičkou – samozřejmě, pokud už neštovice v dětství prodělali. Pro dítě je velmi důležitá i následná rekonvalescence, organismus je po nemoci oslabený a může snadno onemocnět znovu, například virózou.

To nejlepší nakonec?

A na závěr ještě jedna příhoda: Po týdnu, kdy se starší syn vrátil do kolektivu, o přestávce upadl, naštípl si levou ruku u lokte a dostal na ni sádru. Snažila jsem se nepropadat panice… Nakonec jsme nastalou situaci vyřešili trochu nezvykle: rozhodli jsme se naplánovat si rodinnou dovolenou na Kypru s cílem si tam odpočinout a užít si ji všemu navzdory.